Jak to se mnou bylo a je

Jsem tady: Yvetta Ellerová, zkráceně Yvell - od narození zpívám, od 6 let čtu, od 14 let čtu z ruky, 21 let jsem řídila waldorfskou mateřskou školu v Ostravě (kterou jsem po revoluci založila), desítky let se věnuji dětem a třináct let léčivé terapii - Lightsofii, která vznikla ze syntézy mého celoživotního poznání a studia (antroposofie, angelologie, eurytmie, EFT, muzikoterapie, aroma-terapie, arteterapie, shamballa, reflexní terapie, chiromancie, joga a další) a setkání s moudrými učiteli, z nichž někteří se stali mými dlouholetými přáteli (Emil Páleš, Ernestína Velechovská, Boris Tichanovský, Clemens Kuby, Sylvie Richterová, Michel Joseph, Marta Nosková, Šárka Hyánková a řada jiných).

Zažila jsem toho myslím dost a dost (od smutku, bolestí, nemocí až po radosti) na to, abych s vděčností mohla přijmout skutečnost, že po mnoha letech strávených ve školství se již více než 12 let mohu věnovat své nejmilejší práci - léčivým terapiím, léčivým tvořivým a uměleckým činnostem, léčivým meditacím. A to živě i on-line.

Živá setkání jsou pro mne nejpodstatnější, nejefektivnější, nejradostnější, ale on-line setkání mají v tomto současném světě také své místo.

Ve volném čase píši básně, pohádky, libreta, překládám, zpívám - zhudebňuji básně své i jiných básníků, k čemuž mne inspiroval můj muž, básník Petr Hruška, a to tím, že před třiceti lety prohlásil, že jeho básně nejsou zhudebnitelné. Od té doby je zpívám a společně vystupujeme (v ČR i v zahraničí). 

Jak to se mnou bylo?

Narodila jsem se a vzápětí jsem chtěla umřít, protože pár dnů po narození jsem dostala oboustranný zápal plic (z pohledu duchoví medicíny se jedná o touhu zemřít). Veliký chlap v bílém mne odnesl z máminy náruče a nechal plakat o samotě. V nemocnici. Zavřenou. A pak porodní bába mamince důrazně kladla na srdce: hlavně nenosit, aby si na to nezvykla, nechat plakat... (Moje maminka je ovšem úžasná, nádherná bytost! Mám ji moc ráda a jsem vděčná, že ji mám, stejně jako tatínka, ale porodní bábu tenkrát poslechli.) Inu, a já se naučila pořádně a hluboko, že smutek a samota patří do mého světa. Většinu života jsem o tom byla přesvědčena. Víc o mém dlouhotrvajícím životním přesvědčení není potřeba psát. Vedlo mne od samoty ke smutku a od smutku k samotě. Ale bylo to jen životní přesvědčení, které se do mne vtisklo v raném dětství, později už okolnosti byly úplně jiné, krásné, ale mne stejně vedlo životem jen tohle první přesvědčení. To jsem ovšem pochopila až mnohem  později, v dospělosti, právě v období těžkostí, které jsem hodlala vyřešit. A podařilo se.

Nicméně - všechny moje planety byly v okamžiku narození pod obzorem a sudičky mi vtiskly do vínku: "Uvidíš, ale nebudeš viděna". Ta třetí, dobrá sudička dodala: "Děti ti darují ztracený ráj". Tahle dobrá věta mne pak provázela celý život. Dlouho jsem jí nerozuměla plně, ale přesto jsem svému prvnímu ŠVP (školní vzdělávací plán) dala tento název, aniž bych věděla proč. Postupně začaly přicházet a dodnes ke mně přichází stále nové vlny pochopení, nestačím žasnout. 

Poznala jsem, že dary sudiček byly výzvou, zda nechám vyhasnout své talenty v temnotě smutku, a nebo neviděna budu neúnavně tvořit a tvořit a tvořit. Dnes jsme šťastná, že jsem to nevzdala. A jak mi řekl jednou Emil Páleš, že všestrannost je známkou geniality, tak tuhle skutečnost v svém životě s vděčností přijímám.

Mezi tím?

Žila jsem, učila jsem se ... zpívala

Mým pokladem jsou tedy děti. Ty jsou vetkány do celého mého života - osobního (mám tři) i profesního (věnuji se jim už skoro 40 let). Posledních 13 let jako terapeutka. Právě děti mne přivedly ke studiu terapie, protože jsem za 30 let každodenního profesního života s dětmi pochopila, že ony jsou úžasné, skvělé, nepotřebují pomoc, jak si to mnozí rodiče myslí, když chtějí vyřešit problémy s dětmi. Jsou to spíše dospělí, kteří potřebují pomoc, aby mohli v radosti věnovat veškerou pozornost dětem. Ano, ano, pochopila jsem, že nejvíce pomoci je třeba věnovat těm, kteří o děti pečují, vychovávají je, vzdělávají.

A my, dospělí? "...Dokud nebudeme jako děti..." , zní citát z Bible. Podobně, jako věta třetí sudičky mne i tato věta biblická inspiruje celý dospělý život. Z obsahu obou vět také vzešla řada seminářů, kurzů a přednášek (kde se mnohé rozjasní) a zejména vlastní Lightsofie - moudrost světla.

Jak jsem se k terapii dostala?

Já sama jsem od dětství, a to bylo v době totality, měla setkání s různými bytostmi, ale nikdy nikomu o tom nevyprávěla. V pubertě jsem intenzivně studovala z těžko dostupných materiálů chiromancii (čtení z rukou) ... , maminka mi tenkrát pomáhala xeroxovat různé knihy tajně v práci... od dětství jsem si přála, aby všechny děti byly šťastné a mohly dospělým sdělovat vše, co vidí, cítí, myslí, chtějí. Ale nedařilo se to ani mně, jako dítěti, ani současným dětem.

Později jsem ze všech těch nevědomých smutků a bolestí v dospělosti onemocněla (až hodně pozdě), akorát jsem nevěděla, že je to "proto".

A tak jsem hledala pomoc, uzdravení, radost. Podařilo se! 

Proto jsem tady, teď, a proto mne život přivedl od malých dětí k dospělým. Děti potřebují šťastné dospělé, aby mohly být v dospělosti též šťastné. 

Dělím se s vámi o své celoživotní know-how a nepochybuji, že dělením vzniká více.